V rámci projektu GLOBE měříme teplotu vzduchu.
Vždy v 7 hodin ráno a v solární poledne.       

Reportáž Auschwitz a Birkenau

Auschwitz a BirkenauPo hodinu a půl dlouhé cestě náš autobus přijíždí do města Osvětim. Jedná se o úplně normální středně velké město a na první pohled by nikdo z nás netipl, že se zde v historii odehrávaly tak hrozné věci.

Přijíždíme do prvního koncentračního tábora naší exkurze, do Auschwitz. Vcházíme dovnitř a první věc, která mě udivuje, je ohromné množství návštěvníků, dokonce musíme mít sluchátka a naše paní průvodkyně mikrofon, aby se jednotlivé skupinky po cca 20 lidech navzájem nerušily. I když kvůli množství lidí není tohle místo tak autentické, jak by si mnoho návštěvníků při prohlídce přálo. Myslím si, že je to dobře, že tolik návštěvníků chodí vzdát úctu obětem holokaustu a přiučit se, jaká byla historie krutá, a zamyslet se nad tím. Doufám, že návštěva těchto míst mnohé lidi donutí myslet jinak a předejít tak dalšímu podobnému incidentu.

Procházíme jednotlivé cihlové budovy, které v minulosti sloužily jako ubytování pro vězně. Jsou v nich různé expozice týkající se tábora i samotného holokaustu. Nejvíc na mě působí budova, ve které se nachází osobní věci vězňů, a dokonce i kupa, která se skládá ze skutečných vlasů žen a dětí, které byly usmrceny v plynové komoře. Vlasy na mě působí nejvíc emotivně a teprve až při pohledu na skutečné části těla zavražděných na mě plně doléhají všechny nepříjemné pocity. Dále se jdeme podívat na první a jedinou nezničenou plynovou komoru v obou táborech. Jedná se o pokusnou komoru, kde nacisti zkoušeli způsoby zabíjení lidí pomocí plynu.

1

Po prohlídce muzea Auschwitz jedeme autobusem do nedalekého tábora Birkenau. Přicházíme před tábor a naskytuje se nám známý pohled z fotek na bránu s kolejemi, do které vjížděly nacistické vlaky. Nejprve se jdeme podívat na místo, kde nacistické „dobytčáky“ s lidmi zastavovaly a rozhodovalo se zde, kdo okamžitě zemře a kdo ještě bude pracovat. Následně jdeme cca kilometr k památníku, kde se nacházely plynové komory. Celý tábor Birkenau je o dost větší než Auschwitz a jenom ho projít od jednoho konce k druhému je procházka na cca 10 minut. Při této „procházce“, při které vidíme na obou stranách základy jednotlivých budov pro vězně, si začínáme uvědomovat rozlohu a kapacitu celého tábora, je to skoro až neskutečný pocit, jak ohromné množství lidí zde muselo trpět, u samotného čísla si to člověk neumí tak dobře představit.

U zbořené plynové komory nám paní průvodkyně popisuje, jakým způsobem zde byli lidé zabíjeni. Nejvíce nás dostává příběh, který viděl jeden z vězňů při vyklízení plynové komory, kdy mrtvé matce v náruči přežilo nemluvňátko, a když ho „esesák“ uviděl, tak s ním hodil o zem a rozšlapal ho. Po tomto příběhu se téměř bez vydání hlásky přesouváme na druhou stranu tábora, kde se nachází tzv. dům smrti, kde nemocné ženy z tábora čekaly na smrt, hromadily se zde z důvodu nízké efektivity zabíjení malého množství lidí v plynové komoře.

Po prohlídce poslední stavby, nám se s námi paní průvodkyně loučí a pronáší závěrečnou filozofickou řeč. V ní nám promlouvá do duše, jak je důležité myslet a nenechat se ovlivnit propagandou, jak se to stalo před a během 2. světové války.

 

Vojtěch Tomala, 4.E